25 let

Tak máme výročí 25 let, říkám paní Müllerové, hovor začíná obráceně než ve Švejkovi. 

Jaké výročí, ptá se. No 25 let té demográcie, říkám. Hele, výročí nevýročí, doběhni pro brambory, není co k jídlu. Paní Müllerová je moje manželka a tak jdu. Koukám na ty erteple a říkám si, že jsou lepší než byly, žádná není shnilá, hele mrkev je taky pěkná, mají tady okurky a v listopadu dokonce mají rajčata, počítám počítám a je tu 30 druhů zeleniny a ovoce. Najednou mi přide sms, kamarád slíbil poslat info, až přistane v New Yorku, neemigruje, jede se podívat do galerií a muzeí. Pak že se nic nezměnilo. A kdybych šel na václavák s nápisem prezident je vůl, tak mne nejen nezavřou, ale kdoví kolik lidí se dokonce bez bázně přidá. Tak to tenkrát stálo za to, ne?

Vrátím se domů a manželka mi říká, že v Berlíně měli hezkou oslavu, s balónkami, politici pěkně řečnili a že u nás nic podobného, hezkého, státem organizovaného není. Jen prý nějaká demonstrace proti prezidentovi – safra měl jsem si udělat tu ceduli. A tak jí říkám kdo by co oslavoval? Vždyť u vlády je ČSSD a to jsou z poloviny bývalí komunisti, tak ti spíše truchlí než aby oslavovali. Nojo, to máš pravdu, říká. Ti to asi oslavovat nebudou. Ale my to doma oslavíme.