O Czexitu s černým humorem

Článek je pro ty co mají rádi černý humor a postkatastrofické příběhy Čísla o ekonomickém dopadu, o kurzu koruny vůči euru, o nezaměstnanosti jsou reálným odhadem dopadu nejtvrdší varianty Czexitu, ostatní je fabulace. 

Dvojí vítězství progresivních revolučních sil proti zastaralým demokratickým stranám důkladně zamíchalo českou politikou. Pro uklidnění situace a parlamentních partnerů byl schválen zákon o referendu s návaznými předpisy a první referendum bylo vypsáno o vystoupení České republiky z EU, po vzoru Velké Británie oficiálně nazývané Czexit. Někteří komentátoři sice nabádali vítěze voleb (Babiš, Zeman, Okamura), aby přestali dělat opoziční politiku a vládli, ale situaci to nezměnilo.

Politici si nechtěli rozhněvat řadu voličů, a tak se ohledně Czexitu vyjadřovali váhavě. ODS snila o měkkém Czexitu, Svobodní vyzdvihovali naprostou volnost, názor ČSSD vlastně nikoho nezajímal, ANO bylo rozdělené, lidovci a starostové říkali, že toto není v jejich programu. Největšími propagátory výstupu byli Okamurovci a KSČM, která slibovala dobrou spolupráci s Ruskem. Jediný, kdo brojil proti výstupu z EU, byl jeden poslanec marginální strany, jenž byl již dlouho označován za toho, „co za všechno může“. Vehementně vystupoval proti vystoupení z EU v médiích a v parlamentu, což příliš nepomáhalo. Ale překvapením bylo, že jeho popularita těsně před referendem vzrostla z 20 % na 45 %.

Referendum se konalo necelý rok po vzniku třetí vlády v demisi premiéra Babiše, jako obvykle v pátek a sobotu. V pátek volili státní zaměstnanci spěchající na chaty a důchodci spěchající pro slevy. V sobotu z 12 hodinové pracovní doby a 90% daňového zatížení unavení zaměstnanci a podnikatelé. Výsledek nebyl do posledních minut jasný. Nakonec vyhrála strana Czexitu v poměru 50,2: 49,8 %, čímž se opět potvrdilo rozdělení České republiky.

Zastánci výstupu slavili, prezident Zeman opět použil svou slavnou angličtinu a prohlásil „shut up“.  Mluvčí Ovčáček radostně vykřikoval „porazili jsme pražskou kavárnu“, kancléř bez prověrky tancoval kozáčka a poradce neporadce sliboval, že nahradí výpadek exportu do zemí EU vývozem do Ruska a Číny. Na otázku novináře, jak chce nahradit trh s 400 milióny nejbohatších občanů planety za 150 miliónů, odpověděl „éto balšóje“.  Na ruské ambasádě se bouřlivě slavilo, což neunesl dopisovatel Botič a tentokráte už skončil ve fakultní nemocnici s otravou alkoholem. Na čínské ambasádě se neslavilo, dokonce vrchní rozvědčík odeslal telegram v otevřených znacích „Náš kůň v EU nebude v EU“.

Již v neděli se však dostavila první vlna odporu. Na Pražský hrad putovaly maily a zprávy ze všech krajských měst a řady dalších obcí všech velikostí, aby se mluvčí Ovčáček omluvil, neboť vynechal jejich kavárny, nebo nechť v médiích také jmenuje jejich kavárnu, což sice mluvčí zkusil, ale po 35 minutách čtení pražských a nepražských kaváren, všichni tuto tiskovou konferenci opustili, a tak Ovčáček mluvil do prázdného sálu a jako důkaz se sám pro jistotu natáčel na mobil.

V pondělí se kurz české koruny vůči euru propadl z hodnoty 23 na 27 Kč, pražská burza se propadla o 10 %. Na letišti Václava Havla se stály fronty na lety do centrál zahraničních montoven a firem, manažeři odlétali ke konzultacím, jak postupovat dál.

Do konce týdne koruna oslabila až na 30 Kč, a i přes utracení poloviny rezerv centrální banky koruna nadále pokračovala v poklesu. V sobotu zdražily pohonné hmoty o 1 korunu. Od té doby se pohonné hmoty zdražovaly vždy v sobotu a obvykle o jednu korunu. V pátek byly na čerpacích stanicích fronty, v sobotu obvykle nikdo.

Měsíc po referendu se sice situace stabilizovala, ale byla velmi napjatá. Vláda sestavila skupinu na vyjednávání s Bruselem.

První občané navštěvovali ambasády řady zemí a žádali o pas, přiznání statusu uprchlíka, byť ekonomického. Kdo uměl pohovořit alespoň s vrátným v jazyce příslušné země, dostal pas a mohl volně odjet. Některé státy inzerovaly dokonce v medicích možnost, jak získat pas a vystěhovalecké vízum, ale v jazyce své země, takže si tím státy vysály nejvhodnější adepty.

Do roka od referenda koruna poklesla koruna na 40 Kč vůči euru, benzín zdražil o 20 Kč a začaly dramaticky stoupat ceny potravin. Nejprve potraviny ze zahraničí, ale chvíli poté i domácí. Několik spojených agrofirem využilo stoupajících cen ke zdražení své produkce.

Po roce začaly jednotlivé podniky ohlašovat své plány. Povětšinou šlo o přestěhování montoven i českých podniků do zahraničí, na Slovensko, Polsko, a hlavně na Balkán a Ukrajinu. Slovensko, Rakousko urychleně vybudovali železniční a silniční koridory, aby podpořili přesun výroby a následný převoz výrobků.

Ministr průmyslu se snažil zabránit odlivu, ale průmyslníci odpověděli „My chceme zaměstnávat konstruktéry, ne právníky na sledování odchylek českého práva od unijního. Čau.“

Mladoboleslavská škodovka snížila svoji produkci na 20 %, propustila 75 % všech zaměstnanců a nepotřebné stroje odvezla. Přímí dodavatelé okamžitě udělali totéž. Vláda proto vyhlásila 100 % vývozní clo na export starých strojů z rušených montoven.

Masakr českého průmyslu nastal hlavně poté, co se z Bruselu vrátili vyjednávači s nepořízenou. Vyjednávání selhalo, český tým nemohl vyjednávat, protože v podstatě nikdo z vlády neuměl cizí jazyk. Jean Claude Juncker kousavě popsal, jak český tým vyjednával. Ministr vnitra mával brokovnicí nad hlavou a křičel, že nechce žádné migranty, ale česky, takže výkřiky museli evropskému týmu překládat, překladu se chopila studentka třetího ročníku jedné české vysoké školy, která pobývala právě v Bruselu na Erasmu. Prezident ochutnával francouzská vína a o vyjednávání se nestaral, ostatní mlčeli. Pouze dva vyjednávači uměli francouzsky či anglicky. Český premiér prý prosil o dotace do svých agrofirem a že produkci vyveze na trhy EU i mimo ně a ministr diplomacie říkal, že umí hrát podle scénáře, ale tady žádný nemá. Česká republika nevyjednala vůbec nic, oproti Velké Británii, která ve finále vyjednala alespoň dohodu o výlovu makrel.

Nyní již žádná firma nečekala a převedla výrobu do zahraničí. Ani 100% clo na použité stroje nepomohlo a ztratilo v podstatě smysl poté, co kamióny se stroji začali doprovázet pracovníci firem a ti přečíslili celníky a násilím si vynutili průjezd kamiónů. Po měsíci, kdy nedostali zaplaceno, sami celníci opustili stanoviště na hranicích.

Klub českého pohraničí, Česká domobrana nabídli své možnosti a vláda nabídky využila, ale po průjezdu prvního přetíženého kamiónu všichni utekli před rozzuřenými dělníky. Hranice nehlídal nikdo ani ven, ani dovnitř, migranti s iPhony si však sdělili, že tudy cesta nevede, takže nakonec do ČR opravdu žádný uprchlík nepřišel.

Ministryně obrany chtěla povolat profesionální armádu na ochranu hranic, ale zjistila, že polovina vojáků dostala nabídku na práci v jiných armádách NATO a druhá polovina také, ale zatím vyjednává novou hodnost. Tajemník NATO sdělil české vládě, že Česká republika vystoupila / nevystoupila za NATO, ať se zatím nestará.  Několik pilotů odletělo i s gripeny, ale později se obě strany dohodly na pronájmu.

Premiér třetí vlády v demisi, paralelní ministr financí a ministr téměř všeho, se sice pokoušel uklidnit situaci, ale rozpad státu pokračoval.

Zahraniční firmy totiž v tajnosti nabídly mnohým zaměstnancům, že se mohou přestěhovat spolu se stroji a vybavením, a tak řada rodin opustila ČR a začala svou existenci v jiných zemích. Vlády především balkánských zemích si libovali, že okamžitě začaly prosperovat ekonomiky jejich zemí a chválily české imigranty za kvalitu práce, odbornost a schopnost zaintegrovat se nebo dokonce vést civilizační pokrok v zemích. Jeden balkánský ministr poznamenal „Takováto migrační vlna je spása našeho státu“. Úsměvným paradoxem je, že stroje měly povětšinou české nápisy, a tak do místních jazyků začaly pronikat české výrazy.

Prezident Zeman se upil k smrti nebo umřel v nemocnici na zranění, které utrpěl na mítinku s občany, patolog označil obojí za možnou příčinu smrti. Na prezidenta na meetingu sice čekalo několik desítek občanů, kteří hltavě poslouchali jeho bonmoty, ale bohužel náměstím procházel dav propuštěných zaměstnanců nedaleké továrny, kteří nedostali nabídku přestěhovat se se stroji. Policie zadržela výtržníka, který vykřikl „Tadle k*nda za to může“, ale ostatní rozezlení muži na prezidenta začali házet vše, co našli na náměstí. Než ochranka prezidenta na invalidním vozíku otočila a stáhla z podia, dopadlo na prezidenta několik desítek předmětů. Víc jak dvacet mužů bylo obviněno z lidové bouře, dle zákona platného od r. 1538, ale na policii začali chodit další obyvatelé města a přiznávali se, že na prezidenta také něco hodili. Zanedlouho na policejní prezídium začaly chodit písemná přiznání z celé republiky, ve kterých o sobě občané prohlašovali, že také hodili na prezidenta nebo že tento úmysl plánovali. Po 85 tisících těchto písemných přiznání státní zástupce vyšetřování zastavil a šel domů.

Těsně přes Czexitem nastalo hromadné propouštění. Z ČR odešlo na 500 000 lidí, nejčastěji praktických profesí, dělníci, technici, inženýři, ale i část kancelářských krys. Odstěhováním montoven a českých podniků však přišel o práci více jak 1 milión lidí přímo zaměstnaných nebo v návazných službách. Ekonomika země poklesla o desítky procent, euro se dotýkalo hranice 50 Kč za euro. Benzín a další zboží z dovozu bylo velmi drahé, ale skoro nikdo nic nekupoval.

Do jiných měst v Evropě a světě odešly tisíce zaměstnanců centrál zahraničních firem, stejně tak zkušení pracovníci českých firem. Po obchodnících váhavě odcházeli vědci a další tvořiví lidé, mnozí byli přijati na nejprestižnější univerzity a výzkumné ústavy po celém světě. Akademici a výzkumníci uposlechli známého mailu „poslední nechť zhasne“ a opravdu v žádném výzkumném objektu nesvítila jediná žárovka.

Byty v Praze byly na prodej za méně jak polovinu ceny před referendem.

Následkem kolapsu exportu a tím i ekonomiky selhal výběr daní, pojistného. Ministryně financí zkoušela sanovat schodek státního rozpočtu nabídkou prodeje státních dluhopisů, ale ty nikdo nekupoval, nikdo nechtěl půjčovat bankrotujícímu státu. Největší banky uzavřely s ministerstvem dohodu o rolování stávajícího dluhu, ale nechtěly ani slyšet o tom, že by nakoupily další státní dluhopisy. Státní rozpočet musel být tedy vyrovnaný, takže se snížily důchody o 20 %, později o 50 %, stejně tak platy státních zaměstnanců. Přestaly proudit dotace do všech podniků, rozpadalo se  školství a další základní funkce státu. Nejvíc ale občany pobouřilo, když zjistili, že stále proudí dotace do komplexu Agrofert, teprve po protestním pochodu občanů Prahou byly tyto dotace zastaveny.

Oprava D1 se zastavila úplně, ale již to nikoho nezajímalo, nikdo po D1 nejezdil.

Z nemocnic odešly dvě třetiny lékařů a odborných zaměstnanců do zahraničí a společně s poklesem pojistného o 50 % nastal kolaps péče. Ministr nařídil, aby lidem nad 70 let nebyla poskytována péče, ale tuto hranici postupně snižoval až na 50 let. Do dvou let umřely více jak 2 milióny Čechů povětšinou vyššího věku, čímž se paradoxně podařilo stabilizovat důchodový a zdravotní systém. Trh s bydlením se zhroutil, volných bytů jak po emigrantech, tak mrtvých bylo tolik, že nikdo byty nenakupoval, ale vybíral si uvolněné byty, mnohdy s vybavením.

Občané samovolně přešli na nenáviděné euro, a to i přes veškerou argumentaci obou Klausů a dalších odpíračů eura, veškerý platební styk se konal jen v této měně.  Ačkoliv guvernér centrální banky, v odborných kruzích nazývaný „zemanův alpinista“, horoval a držel českou korunu navzdory realitě, komerční obchodní banky se dohodly s ECB a úspory obyvatel a úvěry přehodily do eura. A teprve v tento okamžik se ekonomika začala stabilizovat.

Novináři hledali Tomio Okamuru, hlavního propagátora Czexitu, ale nebyl k nalezení. Po přímém dotazu váhavě vystoupil velvyslanec Japonska a potvrdil, že Tomio Okamura požádal o politický azyl v Japonsku, který mu byl udělen, ovšem s několika podmínkami. Především, že nebude volit, nebude kandidovat, nebude volen, nesmí podnikat, nesmí vykonávat žádnou politickou aktivitu a nebude dávat žádná vyjádření do médií. Velvyslanec ukončil slovy „Japonsko nechce vystupovat ze žádných partnerských smluv, které má s kýmkoliv uzavřené. Pan Okamura je nebezpečím pro jakoukoliv vládu.“ Nyní prodává čínské nudle nedaleko tokijského přístavu přístavním dělníkům a je pod neustálým dohledem japonské tajné služby a Jakuzy, která se ho také obává.

Mluvčí Ovčáček neměl již za koho mluvit, tak sebral fíkus a šel na tramvaj, protože na Hradě nebyl řidič, který by ho odvezl domů a všechny automobily měly prázdnou nádrž. Na Klárově ho zbily naštvané ženy, jejichž manželé přišli o práci.

V den Czexitu vláda sice vyhlásila řadu pravidel, ale nebyl nikdo, kdo by je plnil, protože všichni obyvatelé ČR se starali jen o to, jak zajistit své základní potřeby. Zahrádkaření bylo opět extrémně populární, z Polska se pašovaly kuřátka na chov slepic a malí králíčci také na chov.

Rusko vypnulo všechny proruské a dezinformační weby, neboť je nikdo nečetl.

Rok po Czexitu byly nové parlamentní volby. Vyhrál je onen politik, který varoval před Czexitem, ale řada komisí hlasy ani nepočítala a vyhlásila ho 51% vítězem voleb s 800 tisíci preferenčními hlasy. Výsledky napadla strana SPO zemanovci, která se nyní jmenovala SPO zemanovci ovčáčkovci nejedlovci mynářovci, že mají 1000 členů a dostali pouze 257 hlasů. Později se zjistilo, že 500 členů je mrtvých a zbytek jsou členové rodin politiků této strany, a tudíž i řada rodinných příslušníků volila někoho jiného. Předseda nejvyššího správního soudu přemluvil několik desítek občanů z okolí soudu a s nimi přepočítal všechny volební lístky. Nakonec se zjistilo, že „ten který za to všechno může“ vyhrál s 59 % hlasů a dostal 1 024 761 preferencích hlasů. V parlamentu získal 144 křesel a tím ústavní většinu.

Ve své dojemné řeči při prvním vystoupení v parlamentu slíbil hlad, mizérii, bídu, ale také návrat k zastupitelské demokracii, liberální ekonomii a opětovný vstup do EU a NATO.

Hned druhý den odjel do Bruselu a zahájil vyjednávání s předsedou Junckerem. Očití svědkové sdělili, že vyjednávání bylo extrémně tvrdé, že oba vypili víc alkoholu než Churchill se Stalinem. Předseda EU i přes osobní obdiv k pijáckým kvalitám nového českého premiéra, stále trval na 25 letém odloučení ČR od EU, s tím, že „tato parta není holubník“. Ale poté co český premiér nasadil moravská vína a české pivo, se oba politici dohodli, že odloučení bude trvat jen 5 let a pak se zahájí přístupové rozhovory. Na dotaz novinářů, kdo bude vyjednávat, odpověděl český premiér, že několik lidí, kteří umí anglicky a trochu francouzsky, v republice zůstalo a jistě se několik emigrantů vrátí pomoci zužované vlasti. Za tento bonmot se mu přítomní novináři světových médií odvděčili potleskem.

Na tlak občanů byl přijat retrospektivní zákon o vinicích Czexitu, s tím, že kdo v parlamentu hlasoval pro zákon o referendu a zákon o Czexitu, se dopustil vlastizrady. Zákonodárci, kteří toto způsobili byli, několika desítkami posledních ještě službu vykonávajících policistů, zadrženi a uvězněni v Daliborce. Japonská vláda se pokorně omlouvala, že nenašla Tomia Okamuru, aby ho předala české justici, ale při střídání agentů náhle zmizel. Počítačoví odborníci zjistili, že poslední stránky, které si prohlížel, naznačovaly cestu do Severní Koreje.

Po 7 letech od Czexitu začaly nové přístupové rozhovory o vstupu do EU.

Aleš Müller a Rebelové

Rebelové jsou skupina politicky angažovaných občanů