Jsou asi věci, které bychom my, ženatí muži, neměli říkat svým manželkám. Než skončilo vedro, tak jsem doma vypravoval.
Přijel jsem na chatu a řekl si, půjdeš na procházku. Ono je opravdu vedro, raději se trochu připravím, obvykle trasu jdu bez ničeho, s holýma rukama, takříkajíc Do kapsy jsem si dal svačinku, do ruky půl litru vody, sluneční brýle, hučku na hlavu – lázeňský švihák.
Půl litru? Smála se mi manželka, s tím nikdo nepřejde václavák od koně dolů, natož aby rajzoval po lese, jako ty.
No však, říkám, polovinu jsem vypil, než jsem přišel ke smrku (ten je 1,5 km daleko) říkám a manželka se mi zase směje.
Snad jsi tedy dostal rozum a vrátil se domů, manželka na to.
No, raději přestal pít, říkám a šel dál. Užil jsem si to, lesy, stín, klid, pohoda.
Vedro tam nebylo? ptá se zvědavě manželka.
Bylo, ale jiné než vedro v Praze na magistrále, odpovídám.
V polovině jsem si chtěl sníst svačinku, no, ona to byla fidorka a jak jsem ji měl v kapse, tak se z ní díky vedru a lidskému teplu, stala neforemná rozplizlá tekoucí hromada bílé čokolády. Vylízal jsem kousky fidorky ze staniolu a zapil to zbytkem vody.
Opět se mi manželka smála – vidíš, to máš z toho, že furt chodíš bez svačiny a pití, nemáš zkušenosti.
Druhých 6 km bylo už horších, není tam vysoký les, jen občas stín, takže jsem šněroval cestu, nikoliv těžkým krokem opilce, ale podle toho kde bylo víc stínu.
Ale pohoda, za další hodinku jsem doma, říkám si - odpočinu si, sním oběd. Udělám tak, odpočinu, tak hledám oběd, sakra já doma na stole zapomněl housky a banán!
Manželka se mi zase smála, ale aby to tak nebolelo, pochválila mne – to jsi hodný, dětičky měly co jíst. Taky že ano, všechno to ty mrchy během dne sežraly.
Z toho plynou dvě poučení.
První – vedro v lese se lépe snáší než vedro v Praze.
Druhé – manželkám bychom neměli říkat úplně všechno.
Hezké poslední dva týdny léta :- )
