Jaké výročí, ptá se. No 25 let té demográcie, říkám. Hele, výročí nevýročí, doběhni pro brambory, není co k jídlu. Paní Müllerová je moje manželka a tak jdu. Koukám na ty erteple a říkám si, že jsou lepší než byly, žádná není shnilá, hele mrkev je taky pěkná, mají tady okurky a v listopadu dokonce mají rajčata, počítám počítám a je tu 30 druhů zeleniny a ovoce. Najednou mi přide sms, kamarád slíbil poslat info, až přistane v New Yorku, neemigruje, jede se podívat do galerií a muzeí. Pak že se nic nezměnilo. A kdybych šel na václavák s nápisem prezident je vůl, tak mne nejen nezavřou, ale kdoví kolik lidí se dokonce bez bázně přidá. Tak to tenkrát stálo za to, ne?
Vrátím se domů a manželka mi říká, že v Berlíně měli hezkou oslavu, s balónkami, politici pěkně řečnili a že u nás nic podobného, hezkého, státem organizovaného není. Jen prý nějaká demonstrace proti prezidentovi – safra měl jsem si udělat tu ceduli. A tak jí říkám kdo by co oslavoval? Vždyť u vlády je ČSSD a to jsou z poloviny bývalí komunisti, tak ti spíše truchlí než aby oslavovali. Nojo, to máš pravdu, říká. Ti to asi oslavovat nebudou. Ale my to doma oslavíme.